Zima, vlhko a průjem včel

Jedna včelí čeleď průběhem zimního období klidu spotřebuje neméně než 5 kg medu. Dobrý květový med obsahuje okolo 20% vody, 75% invertního cukru (glukosa a levulosa), nevelké množství saccharosy (1-2%), jiné cukry, bílkoviny, látky anorganické a aromatické. Požitý med je spálen v organismu včel, čili okysličen, při čemž se štěpí (uhlohydrát : cukr, med) na vodu a kysličník uhličitý.

Poltev praví, že jedna čeleď za zimu odštěpí z požitého medu asi 5 kg kysličníku uhličitého. Z 1 kg medu zůstane pak 650 g vody a 5 kg požitého medu že zanechá v jednom včelstvu průběhem zimního období 3,25 litrů vody. Jestliže váha přezimujících včel činí 3 kg (30.000 jedinců), tož v organismu každé jednotlivé včely nahromadí se 0,108 g vody (3,25 : 30.000), což převyšuje váhu samotné včely. Alfonsus usuzuje, že je to právě nadbytečné množství vody ve výkalech, která zaviňuje úplavici. Toto množství vody včela nemůže zadržeti do konce zimy, resp. do jara a dostaví se průjem, zejména pak ve vlhkých, chladných úlech, nebo podle Alfonsuse z příliš vodnaté potravy. Konečně pak víme, že i vyrušování může vésti k většímu požívání potravy a zatěžování výkalového vaku.

Voda v organismu včely má dvě přirozené cesty odchodu a to: přes Malpighiovy žlázy a dýchacím systémem. Je-li v úlech chladno a vlhko, je přesycen i vzduch vlhkostí a nelze včelám dýchací soustavou vody se zbavovati, voda zvýšeně se soustřeďuje a obtěžuje organismus včel, zejména výkalový vak a může dojíti za takovýchto okolností k úplavici — průjmu: Poltev.

Schönfeld souhlasně cituje Alfonsuse: Jsou-li včely nuceny, aby přijímaly více vody než potřebují pro své životní úkony, nebo více než mohou odpařiti respirací a trans-pirací, pak se musí nadbytečné množství vody hromaditi ve výkalovém vaku a vede pomalu k jeho přepinění a konečně k průjmu. Vážením vypreparovaných výkalových vaků zjistil Tunin, že dochází bezpodmínečně k průjmu, jakmile dosáhne výkalový vak 46% váhy celé včely. Poltev v důsledku toho praví, že obsah, objem i váha výkalového vaku jest uspokojivá v tom případě, kdy včely zimují v suchém prostředí, t.j. kdy vzduch včely obklopující obsahuje málo vlhkosti, z organismu včel odděluje se přes dýchací soustavu větší množství vody, tak jak včely vdechují více suchého vzduchu, tak vydechují zase více vlažného. Následkem toho ta voda, která odešla přes exkretorickou soustavu Malpighiových cévek, snáze je vstřebávána rektálními žlázami (Poltev).

V otázce úplavice vidíme tedy, že je-li včela obtěžována vlhkostí, jak v prostředí úlu, tak např. i velmi vodnatou potravou (medem či roztokem cukru příliš vodnatým), že obsah výkalového vaku je též značně vodnatý, což vede k průjmu, naproti tornu snáze je zadržen obsah výkalového vaku hustý. Proto je nutno dbáti suchého obydlí (Zander), což nelze vždy zaříditi tak ideálně, ale přece jenom jest využíti všeho, aby toho bylo docíleno a bylo možno vytvořiti maximální suchost a maximální schopnost znemožňovat vlhkost (Poltev). U nás, kde včely nejsou chovány ve stébnících, nýbrž jako včelnice nebo včelíny, lze říditi vlhkost pouze účelnou ventilací, zabraňovati vlhkosti účelným úlem z dobrého, silného, nepromrzavého dřeva, nejlépe by ovšem vyhovoval úl slaměný - včasným krmením hustšího roztoku, aby byla možnost zásoby zavíčkovat, a naprostým klidem včel.

Prakticky jest to dosti obtížné vytvořiti prostředí, kde by poměrná vlažnost byla velmi nízká - ale přece jenom jest povinností včelařů o to se pokoušeti všemi prostředky a zkušenostmi.

Václav Novotný (Český včelař, 1940)