Včely v únoru

Těžko říci, jak se utvoří počasí, než se toto číslo dostane do ruky čtenářů, zda budou míti včely hlavní prolet skončen, neb jej budou nedočkavě očekávat. Bud, jak bud', tato chvíle je pro chovatele stejně důležitá jako pro včely. Tato chvíle ukládá každému, aby pozorně si proletu povšiml, neboť přišel okamžik, kdy včely mluví jasnou řečí o svém zdravotním stavu.

1. Nejdříve věnuje pozornost včelstvům uhynulým. Zcela nesprávné jest nad nimi udělati kříž a domnívati se, že tím je vše skončeno. Takhle ujde pozornosti, že včelstva podlehla zákeřné nemoci nebo nákaze. Správněji si počíná, kdo pečlivě pátrá po příčině zániku. Nejpádnější jsou příznaky dva:

a) Včelstvo zahynulo, ač má v plástech zásoby. Tento zcela neobvyklý případ bije do očí, neboť normální, silné včelstvo na zásobách zahynouti nemůže a nemá bez jiných velmi důležitých příčin (nákaza, hrubé vyrušování, jako střílení studně v okolí, slabé (?) včelstvo, někdy i ztráta matky v časném podzimu). To prvé - nákaza - je nejdůležitější a i kdyby tu spolupůsobila jiná z vyjmenovaných příčin, je nezbytně nutno vzorek z uhynulých včel zaslat k vyšetření. Jen tak dovíme se bezpečně na čem jsme.

b) Mrtvá včelstva na plástech bez zásob jsou ostudou chovatele, neboť značí, že nedostaly, co jim patřilo, nebo že byla zanedbána povinná péče, a včely byly jiným včelstvem vykradeny. Ale i tu doporučuje se zaslat vzorek mrtvých, kdož ví, nezeslabila-li nákaza obranný pud včel.

2. Ze včelstev živých nemohou nám ujíti případy bezletnosti. Poskakování včel před úlem, shromažd'ování zkřehlých v hloučky, nemožnost vzlétnutí, to jsou všechno nápadné a nepřehlédnutelné znaky - nákazy roztočové. Vzorek uhynulých včel nezbytně zašlete k vyšetření do včelařského ústavu.

b) Ale ani včelstva s větším počtem mrtvolek nesmějí se nechat bez povšimnutí, a zvlášť ne tam, kde přední stěna jejich úlu je ozdobena dlouhými, šňůrkami stékajícího kalu. Mrtvé včelky asi 30 kusů do škatulky od sirek od každého podezřelého včelstva zvláště, v dobrém obalu se zřetelnou adresou odesilatele - a máme jistotu, co se ve včelstvu děje.

To je dnes akutní věc, která se nesmí přehlédnout, odložit ani opominout, a proto jí byl věnován celý úvodník. Jsme povinni ji učinit ve svém vlastním zájmu i v zájmu všech chovatelů, neboť zájem můj je i zájmem celku.

Úvodník (Český včelař, 1940)

Top Medy

Více medu pro včely i pro včelaře

Pro sklizeň medu platí stará zásada: v pravý čas silné včelstvo! Přípravy pro tyto dvě podmínky koná včelař již v předešlém roce po sklizni na sklonku léta. Ale i tu, jako v mnohém jiném, dostaví se často zklamání: včelstvo mnohdy zmate cíl včelařův vyrojením se, nebo pokračuje v silném plodování i v době snůšky a plodiště je stále plno plodu. Včely v tom případě spotřebují mnoho medu pro plod právě v onu dobu, kdy včelař na med čeká. Je tedy tento med pro včelaře ztracen a při tom po snůšce tímto toužebně čekaným medem vychované pokolení nemá venku ani doma práci, neboť snůška přestala a matka odpočívá po předchozím překotném plodování. V tu dobu, tedy po snůšce a sklizni, v nejčastějších případech bývá úl sice přeplněn včelami, ale medu by se v něm nedohledalo mnohdy ani kilo, protože med, který měl přebýti vlastně pro zimu, byl z medníku odebrán. Nová snůška zřídka kdy nastává a když, není již tak hojná a jakostní jako snůška hlavní. Zimní zásoby se v důsledku toho musí doplňovat cukrem.

Spravedlivě vzato, počíná si včelstvo přirozeným pudem správně, ale včelař odebráním medu přivádí je do uvedeného stavu vyjedení, odpočinku a nezaměstnanosti: teprve náhradním podněcováním a krmením musí včelstvu vemlouvat novou snůšku, aby hned po snůšce znovu plodovalo a tak pro zimu dostatečně a hlavně mladými zesílilo.

Jsou ovšem kmeny - včelstva, která se o zesílení sama postarají, ale zatím si jich ke své veliké škodě nevšímáme, jak bychom měli, ačkoliv každý na svém včelíně alespoň jedno takové máme, z něhož bychom měli matky rozmnožovati.

Jak taková včelstva poznáme a jak i ona plodem příliš hazardující včelstva přinutíme k povolnosti podle našeho úmyslu ušetřit jim námahu s plodem v čase snůšky a pro včelaře zvýšit medný výtěžek? Omezíme je v žádoucí době v kladení, ale dáme jim možnost zaříditi se podle svých sklonů!

Při tom dobře hospodařící kmen i při vnuceném omezeném plodování bude pamatovati se zásobami na zadní kolečka, kdežto hazardéři ani v tomto případě na pozdější dobu nevzpomenou a každou buňku zaplní plodem: takové ovšem příště nebudeme dále na včelíně trpět a jejich matky vyměníme za ony z kmene hospodárného vychovanými.

Omezit matku nedá o mnoho více práce než jarní přehlídka. Při tom omezení matky jest zcela jednoduché a není proto obav, že by se něco nepovedlo nebo pokazilo.

Normální dobu své snůšky každý včelař zná a podle ní se zařídí podle následujícího příkladu: Dejme tomu, že snůška začíná po první dekádě června a končí po první dekádě července. V této době mají se tedy včely věnovati co nejvíce snášení nektaru a co nejméně plodovati: na ten čas omezíme proto matku drátěnou mřížkou, ale u česna, aby mohla případně vyjíti s rojem, což se však stává velice zřídka. Chce-li se ale nevěřící i proti tomuto „zřídka" zabezpečiti, prohlédne 8.-9. den po omezení matky oddíl za mřížkou a nalezne-li tam snad matečníky, tyto zruší nebo použije k chovu. Za mřížkou však matečníky opravdu, velice zřídka kdy najdeme a když, tedy bývají od včel samých před-časně zrušeny.

Omezení provedeme takto: Dva až tři týdny (podle síly včelstva v plodu) před začátkem snůšky, tedy v tomto případě - příkladě asi v polovině - až 20. května vyvěsíme včelstvo do teplého kozlíku: zpět do úlu ke stěně vrátíme pěkný dělničí plást (bez trubčích buněk) s pylem a plodem, k němu zavěsíme plást s matkou (rozuměj matku s plástem, na kterém jsme ji přistihli). Za tento přijdou rámy s mezistěnami, a to podle síly a elánu včelstva 25 až 30 dm2 : při rozměru rámu 39x24 jsou to 3 až 4 rámy. Mezistěny musí být celé, ne pouze jich nálepky, a to proto, aby byla dána co nejmenší příležitost ke stavbě trubčiny. Za zmíněné 2 plásty a 3-4 mezistěny, celkem 5-6 rámů, umístíme svisle mřížku, na všech stranách dobře přiléhající. Za tuto mřížku zavěsíme všechny ostatní rámy tak, aby nejmladší, otevřený plod byl u mřížky nejblíže, víčkovaný plod od mřížky nejdále: za plodovými plásty následují plásty se zásobami. Při teplé stavbě zůstane česno nezměněno, při stavbě studené přemístíme česno tak, aby vedlo jen do oddělení s matkou; ostatní část česna pečlivě zakryjeme laťkou, která uvnitř úlu se musí dotýkati i svislé hrany mřížky.

V obou případech (teplá i studená stavba) musí včely z celého plodiště procházeti oddělením s matkou a tak se s ní, respektive s její činností stýkati. Včelstvo velmi teple opatříme a necháme v klidu až do nastavení medníku.

Tento zásah jest krutý a včelstvo musí vynaložit všechny síly, aby 

Kryl (Český včelař, 1940)

Top Medy

Zima, vlhko a průjem včel

Jedna včelí čeleď průběhem zimního období klidu spotřebuje neméně než 5 kg medu. Dobrý květový med obsahuje okolo 20% vody, 75% invertního cukru (glukosa a levulosa), nevelké množství saccharosy (1-2%), jiné cukry, bílkoviny, látky anorganické a aromatické. Požitý med je spálen v organismu včel, čili okysličen, při čemž se štěpí (uhlohydrát : cukr, med) na vodu a kysličník uhličitý.

Poltev praví, že jedna čeleď za zimu odštěpí z požitého medu asi 5 kg kysličníku uhličitého. Z 1 kg medu zůstane pak 650 g vody a 5 kg požitého medu že zanechá v jednom včelstvu průběhem zimního období 3,25 litrů vody. Jestliže váha přezimujících včel činí 3 kg (30.000 jedinců), tož v organismu každé jednotlivé včely nahromadí se 0,108 g vody (3,25 : 30.000), což převyšuje váhu samotné včely. Alfonsus usuzuje, že je to právě nadbytečné množství vody ve výkalech, která zaviňuje úplavici. Toto množství vody včela nemůže zadržeti do konce zimy, resp. do jara a dostaví se průjem, zejména pak ve vlhkých, chladných úlech, nebo podle Alfonsuse z příliš vodnaté potravy. Konečně pak víme, že i vyrušování může vésti k většímu požívání potravy a zatěžování výkalového vaku.

Voda v organismu včely má dvě přirozené cesty odchodu a to: přes Malpighiovy žlázy a dýchacím systémem. Je-li v úlech chladno a vlhko, je přesycen i vzduch vlhkostí a nelze včelám dýchací soustavou vody se zbavovati, voda zvýšeně se soustřeďuje a obtěžuje organismus včel, zejména výkalový vak a může dojíti za takovýchto okolností k úplavici — průjmu: Poltev.

Schönfeld souhlasně cituje Alfonsuse: Jsou-li včely nuceny, aby přijímaly více vody než potřebují pro své životní úkony, nebo více než mohou odpařiti respirací a trans-pirací, pak se musí nadbytečné množství vody hromaditi ve výkalovém vaku a vede pomalu k jeho přepinění a konečně k průjmu. Vážením vypreparovaných výkalových vaků zjistil Tunin, že dochází bezpodmínečně k průjmu, jakmile dosáhne výkalový vak 46% váhy celé včely. Poltev v důsledku toho praví, že obsah, objem i váha výkalového vaku jest uspokojivá v tom případě, kdy včely zimují v suchém prostředí, t.j. kdy vzduch včely obklopující obsahuje málo vlhkosti, z organismu včel odděluje se přes dýchací soustavu větší množství vody, tak jak včely vdechují více suchého vzduchu, tak vydechují zase více vlažného. Následkem toho ta voda, která odešla přes exkretorickou soustavu Malpighiových cévek, snáze je vstřebávána rektálními žlázami (Poltev).

V otázce úplavice vidíme tedy, že je-li včela obtěžována vlhkostí, jak v prostředí úlu, tak např. i velmi vodnatou potravou (medem či roztokem cukru příliš vodnatým), že obsah výkalového vaku je též značně vodnatý, což vede k průjmu, naproti tornu snáze je zadržen obsah výkalového vaku hustý. Proto je nutno dbáti suchého obydlí (Zander), což nelze vždy zaříditi tak ideálně, ale přece jenom jest využíti všeho, aby toho bylo docíleno a bylo možno vytvořiti maximální suchost a maximální schopnost znemožňovat vlhkost (Poltev). U nás, kde včely nejsou chovány ve stébnících, nýbrž jako včelnice nebo včelíny, lze říditi vlhkost pouze účelnou ventilací, zabraňovati vlhkosti účelným úlem z dobrého, silného, nepromrzavého dřeva, nejlépe by ovšem vyhovoval úl slaměný - včasným krmením hustšího roztoku, aby byla možnost zásoby zavíčkovat, a naprostým klidem včel.

Prakticky jest to dosti obtížné vytvořiti prostředí, kde by poměrná vlažnost byla velmi nízká - ale přece jenom jest povinností včelařů o to se pokoušeti všemi prostředky a zkušenostmi.

Václav Novotný (Český včelař, 1940)

Pohyb včel v zimě

Otázka, kterou autor dává veřejnosti, může býti zodpověděna kladně i záporně. To záleží na několika okolnostech, kterými se pohyb včelstva v zimě řídí. K těm patří:

a) tvar plástu

b) umístění česna

c) vnější teplota

d) síla včelstva.

Podle těchto podmínek je, zimní pohyb různý.

Tvar plástu:

Úzký a vysoký plást umožňuje včelstvu zimní pohyb jediným směrem: svisle zdola nahoru ke stropu, neboť v dráze pohybu jsou umístěny všechny zimní zásoby.

Úzký a dlouhý plást dovoluje rovněž jen jediný pohyb a to vodorovně od česna k zadní stěně, neboť tímto směrem jsou uloženy zásoby potravy. O jiných tvarech plástu viz dále.

Umístění česna:

Česnem proudí do úlu svěží vzduch, stejně důležitá podmínka pro teplo a tedy i pro život včelstva v zimě. Nikoli jen podmínka, nýbrž zákon, jímž se včely řídí jako člověk paragrafy a jako rostlina sluncem.

V největší blízkosti česna začíná zimní život, odtud včelstvo šine se za potravou tím nebo oním směrem, matka v nejpříhodnějších tepelných podmínkách zakládá na jaře trvalé hnízdo a jak z venku potravy přibývá, plní se řady buněk od horní loučky počínaje (rohy plástů) a včelstvo s plodem sestupuje níž, k česnu zpět. Kde se česno umístí, tam se chumáč sesedne. Přeloží-li se česno v podzimu, včelstvo použije první příležitosti k přestěhování třeba i na prázdné plásty. Sesedne-li se jinde než u česna, bývá toho většinou vinen průvan. Málokdy však tam zimuje dobře a klidně.

Vnější teplota

O venkovské teplotě není třeba mnoho slov, je to až příliš dobře známá podmínka života, nás dnes zajímá jen její vliv na zimní pohyb. Je známý úkaz, že dvě včelstva v jednom úle vsednou se u přepážky, kde není ztrát tepla. 

Úzký a vysoký plást při teplé stavbě umožňuje pohyb po svislé ose oběma včelstvům u přepážky. Jsou-li v úle včelstva tří, jedno zpravidla zimuje hůř, poněvadž »neví« kde se má soustředit.

Nízký a dlouhý plást při teplé stavbě pro dvě včelstva je nesmysl. Včelstva se shromáždí u přepážky, ale za potravou obé musí v protilehlé strany. Pro dvě včelstva při tomto tvaru plástu přirozená jedině stavba studená.

Nepřirozené je umístění dvou včelstev v jednom úle »za sebou«, t.j. jedno vpředu u česna, druhé vzadu. Nepřirozené proto, že každé má česno jinde a nezbývá jim, než zimovat samostatně.

Top Dekorativní svíčky

Síla včelstva.

Dovolte mi otázku! Dvě samostatně zimující včelstva. Jedno má průměr chomáče asi 12 cm, druhé 16 cm, obě mají přesně po 10 kg zimních zásob. Je tuhá a dlouhá zima. Kterému včelstvu vydrží zásoby déle? Ti, kteří usuzují, že oběma stejně, protože stejné množství potravy a stejný mráz - se mýlí.

Ti, kteří se domnívají, že slabé mají méně jedlíků a proto, že vydrží déle - se mýlí také.

Pravdu nemají ani ti, kdož soudí, že silné spotřebují méně, protože slabé musí více topit. Silnému vydrží zásoby déle z jiné příčiny: mají z oněch 10 kg více k disposici a sice pruh 16 cm široký, kdežto slabé jen 12. Ostatek zůstává nedotčen v mrtvém pásmu.

To je důvod, proč se nemohu smířit s plástem tvaru čtverce, k němuž, domnívám se, míří otázka autora předcházejícího článku.

Silné včelstvo si může leckdys lecos dovolit, co je slabému nemožno.

Názor, že se včelstvo může pohybovat jen směrem svislým, neodpovídá skutečnosti. V plodišti s nízkými a dlouhými plásty lze čas od času po celou zimu zjišťovat, že se chumáč stále vodorovně posunuje. Kdyby sedělo v témž místě, muselo by zahynout. Plnou pohyblivost má včela při 12-14° C. Taková teplota mimo hnízdo není v plodišti někdy ani za celou zimu. Je tedy vyloučeno, aby potravu donášely jednotlivé včely. Kdyby takové poměry nastaly, mohlo by se posunout za potravou i celé včelstvo.

Plást tvaru čtverce.

Př. Láníček velmi správně postřehl, že se u stropu mění tvar chumáče z koule do polokoule. To je biologicky snadno odůvodnitelné. Chumáč ztratil při svislém pohybu styk se zásobami. Vyjedl je.

Pudem sebezáchovy pokračuje celek v pohybu, vrchní polovice koule se na stropě sploští do roviny, obsah tělesa zůstane, povrch - teplo rychleji vyzařujici - se zmenší. Stropem, je-li dobře uteplen, ztrácí se mnohem méně tepla, než polokulovitou oblinou. Jejím zvětšením dotklo se včelstvo znovu zásob, ale vyjedením jich je - konec, hlad a smrt, třeba je druhá polovina každého plástu plná neodvíčkovaných zásob. Je-li v těch dnech obleva, nemusí konec býti tak tragický, ani slabému včelstvu. Chovatel včel nesmí však se žádným: »snad, možná, je-li apod.« počítat. Jistota je jistota.

Silné včelstvo je na tom mnohem lépe. Zabírá širší pruh zásob, pohybuje se proto volněji a pod strop dospěje později, při změně tvaru má víc zásob k disposici.

Bohužel, včelstev o průměru chumáče 22 cm nebývá 100%.

Uzavírám: Dvojí (svislý a pak vodorovný) pohyb včelstva v zimě je nepřirozený a slabému včelstvu nemožný. Úzký a vysoký plást odvídá pohybu po svislé, nízký a dlouhý po vodorovné ose. Čím víc se plást blíží tvaru čtverce, tím méně zásob má včelstvo v zimě k disposici. Nejméně včelstvo nejslabší. I kdyby se do plástu vešel »metrák«, zahyne hlady.

O. Brenner (Český včelař, 1946)

Včelařské dřeviny a byliny - Oldřich Haragsim lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Úbytky na cukru během zkrmování cukrových roztoků

Po provedení hromadných zkrmovacích pokusů, o nichž bylo v tomto listě r. 1940 podrobně referováno, staly se nápadné značné nepravidelnosti ve velikosti úbytků na cukru. Značné různosti v jejích výkyvech v případech řidších roztoků nejsou dosud vysvětleny.

Zopakováno, jest cukerni ztrátu hledati ve třech úkonech, které včely při zkrmování s roztoky provádí a na jichž účet ona vzniká. Jsou to: odpařováni přebytečné vody, invertování a víčkování.

Největší práci a námahu musí včelstvo vynaložiti k zahuštění roztoků do 20% vody ze zbytku a k odstranění vodní páry mimo úl. Při stejném roztoku, dávkování, úlu a počasí bude tato práce vždy pro každé včelstvo bez rozdílu stejná, ať již vlastní průběh odpařování jest jakýkoli. U roztoků krajní hustoty 4:1 odpadá vůbec.

Pracovní námaha, potřebná pro zinvertování roztoku, jest oproti předchozí nepatrná. Čím jsou roztoky hustší, tím méně je včely invertují. Při hustotách, u kterých se inverse téměř již neodehrává, nelze říci, že tím tato práce včelám odpadá vůbec.

Třetí položka cukerní ztráty připadá na víčkování a spolu s předcházející položkou jsou obě malé a zanedbatelné ve srovnání s odpařováním. Proto došlo se tak k nulové cukerní ztrátě při použití roztoků o hustotě medu.

Než přešlo se k podávání roztoků zvláště hustých, bylo přijato, že jest zcela lhostejné, do jakého stupně, nebo zinvertují-li včely cukr vůbec, t.j. nezáleží na tom, jaké jest množství invertu v uložených zimních zásobách. Pouze nutno zameziti při tom ten zjev, že zkrmováním stále hustších roztoků roste náchylnost zásob v buňkách ke zkrystalisováni.

Pro výklad maximálních a minimálních odchylek i rozdílů hodnot cukerních ztrát při roztocích stejných i různých hustot se však ještě praví, že  cukerní ztráta je odvislá také nebo převážně na fysiologickém stavu včelstva, t. j. hlavně na kmenu, na relativním poměru mezi včelami různého stáří, příp. na síle včelstva. Na základě výsledků s použitím roztoku, např. 4:1, jest tento výklad však anulován.

S odpařovacím pochodem respektive cukerní ztrátou jest v souvstažnosti také upracovanost či opotřebováni včel, které v případě zkrmování medu nebo roztoku 4:1 jest nejmenší.

Zatím co úbytky na cukru můžeme zjišťovati vážením a uváděti je ve váhových jednotkách nebo procentech, zůstává jednotka resp. nějaké přesnější kritérium pro upracovanost a znehodnocování včel zpracováváním různých roztoků dosti neurčitá. Jest to dosud počet, váha nebo objem včel zašlých během zimy, případně stav včelstev a relativní průběh jejich vývoje na jaře. Tak např. v případě, když včelař přezimuje včelstva jednak na roztocích o krajní hustotě, jednak na roztocích s hustotou menší (v rozmezí 2:1 až 4:1) bez mrtvolek a alespoň zdánlivě všechny stejně bezvadně, bude se pak sám sebe tázati, která z různých hustot jest vlastně nejvhodnější nebo nejužitečnější. Z toho jest viděti, že tento čistě visuelní způsob posuzování utrmácenosti a opotřebovanosti včel může vésti k úsudkům v značných mezích se odchylujícím a jest mimo to závislý na stavu včelstev před zazimováním. Tím nemá zde býti žádným způsobem vysloveno odsouzení tohoto měřítka, založeného výhradně na počtu mrtvolek a které právě pro srovnávací pokusy jest značné ceny. 

V. Bečka, Dolinek u Prahy (Český včelař, 1946)

Zázračné včely - Armin Spürgin lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Jest hustý roztok cukru k podzimnímu krmení včelstev odůvodněn?

Při doplňování zásob podzimním krmením včelstev používá se u nás dosud většinou cukerného roztoku v poměru 1:1, t.j. 1 kg cukru se rozpouští v 1 l vody. Tento roztok cukru jeví se poměrně velmi řídkým, porovnáme-li jej se zralým medem, který obsahuje pouze 20-25% vody. Má-li z krmného roztoku povstat medná zásoba, musí včelstvo každý řídký roztok cukerný podobně jako donesený přírodní nektar zahustit až na obsah 20-25% vody čili musí z roztoku všechnu přebytečnou vodu odstranit.

Včelstva tak činí podle nejnovějších výzkumů jejím odpařením, t.j. přeměnou na vodní páru, kterou pak musí dopravit česnem z úlu ven. Uvážíme-li, že z 1 litru vody vzniká 1.600 litrů páry, shledáváme, jakou ohromnou práci musí včelstvo vykonat, aby odpaření provedlo a páru z úlu odstranilo. Přeměnu i odstranění vykonává včelstvo vzdušným prouděním, které vyvolává vytrvalým máváním křidélky. A na tuto práci musí vynaložit velikou energii, kterou získává trávením (spalováním) cukru. Z toho ovšem nutně vzniká ztráta na cukru kromě vyčerpávání tělesných sil včelstva. Tyto ztráty jsou přirozeně tím větší, čím řidší jest podávaný roztok a čím je ho více. Z toho však už jasně vysvítá výhodnost hustšího roztoku. To také jasně prokázaly praktické pokusy Paschkeho. Při zkrmení 7,5 kg cukru v roztoku 1:1 musily včely vyloučit 5,6 litrů vody (čili skoro 9.000 litrů páry), u roztoku 2:1 pouze 2.8 litru vody (čili asi 4.500 litrů páry). Přírůstek na váze činil při poměru 1:1 7,5 kg, při poměru 2:1 však 9 kg. Včelstvo spotřebovalo tedy 1,5 kg krmiva, aby odstranilo z úlu přebytečné 4 litry vody. Řidší krmení působí tudíž zbytečnou ztrátu cukru i zbytečnou námahu včelstva a jest veskrze neúsporné. Husté krmení naopak šetří cukr i tělesné síly včelstva.

Zahušťování nektaru i cukerných roztoků děje se jen popsaným způsobem odpařování. Všechny ostatní naše domněnky v této věci, dosud uznávané a hlásané, byly vyvráceny praktickými pokusy i vědeckým badáním (zejména ve výzkumném ústavě prof. Frische v Mnichově). Zahušťování se tedy neděje ani přenášením sladiny v úle, ani vystřikováním vodních kapiček při krmení nebo již na cestě do úlu. Přenášení zamezil američan Park tím, že plásty s řídkým roztokem cukru, zavěšené do normálního včelstva, obalil sítí, která nedovolovala včelám dosáhnouti sladiny v buňkách. A přece nabyl roztok v několika dnech hustoty zralého medu! Vystříkané kapičky vody pak byly přesným zkoumáním shledány z části jasné, z části zakalené výkalem. Po cukru nebylo v nich ani stopy! (a my dosud věřili, že obsahuje cukr, který se tím ztrácí). Vyloučená voda jest tedy produktem výměny látek - jako vždy v říši zvířecí. Sladina, kterou včely na vzdáleném krmítku naplnily svůj medný váček, byla po příletu do úlu shledána nikoli zahuštěna (jak se dosud věřilo), nýbrž naopak ještě poněkud zředěna (o 1/2 %) a to i u velmi řídkých roztoků krmných (vyjma desetiprocentní roztok, jenž jediný byl lehce zahuštěn). Toto zředění je způsobováno přídavkem slin, jež pocházejí hlavně ze žláz krmné šťávy. Uvedené okolnosti jistě postačí k přesvědčení, že zahušťování cukerného roztoku se děje jen odpařováním a že je plně odůvodněn hustší krmný roztok.

V praxi používá se hustých cukerných roztoků v poměru 1,5:1 (3:2) a 2:1. Prvý poměr jest velmi praktický, zvláště pro vzdálené (lesní) včelíny. Při něm totiž vydá roztok 3/4 kg cukru v 1/2 litru vody přesně 1 litr krmiva, což je obvyklá dávka na jedno včelstvo při každém krmení. Nemusíme proto cukr vážit, nýbrž postačí jej měřit plechovým litrem jako vodu. Jeden litr krystalového cukru trochu setřesený a pěkně navršený obsahuje 1 kg cukru podle váhy. Připojená tabulka krmných roztoků v tomto poměru nám usnadní přípravu krmných dávek. Tabulka nám ihned poví, kolik cukru i vody musíme vzít pro krmený počet včelstev. Prvý sloupek pak zároveň udává, kolikrát musíme včelstvu podat jednolitrovou dávku, abychom mu dodali stanovené množství cukru.

Jaroslav Pražák, Zbraslav (Český včelař, 1946)

Top Medy